Myšlenka: Nejlepší proces je ten nejjednodušší
Často si dáváme velké cíle. Třeba postavit Řím za den. A často zůstanou jen na papíře – nebo v hlavě. Právě proto, že jsou velké. Nebo protože k nim vede cesta, která je zbytečně složitá.
Píšu o tom, co sám dělám. A v co věřím, že má smysl dělat. Jenže i já občas vypadnu z rytmu. Když vše plyne hladce, jde to samo. Ale stačí náročnější týden nebo změna v denním režimu a z pravidelných zápisků sebereflexe je jen torzo.
Akce: Když to nejde, uber
Tvrdit opak slavného “Když nemůžeš, přidej” možná působí kacířsky a málo progresivně.
Mám ověřeno na sobě, že dosažení našich cílů nebo předsevzetí se opravdu z velké části odvíjí od naší vnitřní motivace – ne od toho, co si myslíme, že chceme, ale co opravdu chceme. A ruku na srdce, ne všechny cíle se nám chce plnit se zápalem Zátopka.
Je lepší zpomalit, než to přepálit
Řím taky nepostavili za den. A některé cíle prostě chtějí čas. Když si ho dopřejeme, cesta nás tolik neunaví nebo ji zbytečně nevzdáme.
Proč na tom záleží?
Když je proces jednoduchý, máme šanci u něj zůstat. Když je složitý, můžeme se v něm zamotat a ztratit dřív, než na naši cestě vůbec někam dorazíme.
U jakého vašeho cíle nebo předsevzetí si zkusíte dovolit zvolnit? V mém případě to bude týdenní reflexe místo denní 🙂