Pamatujete si ten svetr vzadu ve skříni?
Byl drahý, kvalitní a v obchodě se vám moc líbil. Ale už dlouho jste ho neměli na sobě. Možná vám vlastně nesedí střih, možná už to není váš styl. Přesto tam stále visí a zabírá místo.
Proč? Protože „je škoda ho vyhodit, když stál tolik peněz“.
A úplně stejně to vypadá v našich hlavách. Náš život je plný takových neviditelných svetrů – starých ambicí, slibů a projektů, které udržujeme při životě jen ze setrvačnosti.
Máme totiž vtištěno, že „vzdát to“ je prohra. Dnes vám nabízím jiný pohled: Schopnost něco opustit je nezbytná dovednost, abychom neustrnuli v něčem, co už nám neslouží.
Žebřík na špatné zdi
Máme v sobě hluboko zakořeněné pravidlo: Když už jsem se do toho pustil, musím to dodělat.
Představte si ale svůj den, nebo klidně celý život, jako šplhání po žebříku, kde se o ovládání přetahují dvě části vaší mysli:
- Stavitel řeší rychlost. Chce vylézt co nejvýš, odškrtat co nejvíce úkolů, být efektivní.
- Architekt řeší směr. Jeho úkolem není lézt, ale ujistit se, že je žebřík opřený o správnou budovu.
Většinu času trávíme jako Stavitelé. Makáme, lezeme, potíme se. Problém nastává ve chvíli, kdy Architekt zjistí, že jsme na špatné střeše.
Stavitel začne okamžitě protestovat: „Ale už jsme vylezli tak vysoko! Přece to teď nevzdáme!“ Architekt však ví, že další lezení je zbytečné. Chápe totiž zásadní pravdu:
Jak píše Stephen Covey ve své knize 7 návyků skutečně efektivních lidí: „Je úplně jedno, jak rychle lezeme, pokud je žebřík opřený o špatnou zeď.“
Proč se bojíme slézt dolů?
V psychologii se tomuto bloku říká klam utopených nákladů (Sunk Cost Fallacy).
Náš mozek nenávidí ztráty. Když už jsme do něčeho investovali čas nebo peníze, nutí nás pokračovat, abychom tu investici „zachránili“. Je to iracionální past.
Pravdou je, že ten čas už je pryč. Nikdo nám ho nevrátí. Otázka, kterou si musíme položit, nezní „Kolik jsem do toho už dal?“, ale:
„Stojí mi to za to, abych do toho dal i svou budoucnost?“
Pokud v tomto bodě zaváháte a raději setrváte ve starých kolejích s nadějí, že se to „časem samo zlepší“, nevědomky se odsuzujete k tomu, o čem jsem psal v článku Život v čekárně.
Pokud vás téma utopených nákladů zajímá hlouběji, doporučuji článek na Psychologie.cz.
Jak vystrojit projektu pohřeb
Pokud v kalendáři nebo v životě nemáte místo na to podstatné, často to není tím, že děláte příliš mnoho věcí. Je to tím, že váš prostor okupují „zombie projekty“ – věci, které jsou už dávno mrtvé, ale vy jste jim ještě nevystrojili pohřeb.
Neodsunujte je na „někdy“. Zkuste raději Rituál ukončení:
- Identifikace: Najděte úkol, který jen přesouváte a cítíte u něj tíhu, ne radost.
- Otázka: „Je tato věc užitečná pro mé současné JÁ?“
- Řez: Pokud ne, vezměte pero a úkol neškrtněte jako splněný, ale proškrtněte celou řádku.
- Dovětek: Připište stručně: „Rozhodl jsem se nedokončit.“
Není to selhání. Je to strategické rozhodnutí Architekta, který právě zjistil, že žebřík stojí špatně, a měl odvahu slézt dolů.